Parameter
- 260 Seiten
- 10 Lesestunden
Mehr zum Buch
Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.
Buchkauf
Poetika českého dějepisectví, Milan Řepa
- Sprache
- Erscheinungsdatum
- 2006
- product-detail.submit-box.info.binding
- (Hardcover),
- Buchzustand
- Beschädigt
- Preis
- € 10,51
Hier könnte deine Bewertung stehen.
- Sprache
- Tschechisch
- Autor*innen
- Milan Řepa
- Verlag
- Host
- Erscheinungsdatum
- 2006
- Einband
- Hardcover
- Seitenzahl
- 260
- ISBN10
- 8072941895
- ISBN13
- 9788072941896
- Reihe
- Schlagwörter
- Sachbücher, Historisches Thema, Geschichte, Historiographie, 19.-20. Jahrhundert, Historiker, Tschechische Historiker
- Bewertung
- 3,65 von 5 Sternen
- Beschreibung
- Spočívá smysl dějepisných knih výhradně ve zprostředkování vědění o minulosti? Mohou historici z předchozích století zaujmout dnešní čtenáře, i když poznatky obsažené v jejich pracích již zastaraly? Proč se historie považuje za disciplínu pohybující se na rozhraní vědy a umění? Podobné otázky stály u počátků této knihy. Podnítily jejího autora k tomu, aby analyzoval přední díla českého dějepisectví 19. a první poloviny 20. století. Soustřeďuje se však více na jejich formu než na obsah — v tom je jeho kniha v českém prostředí ojedinělá. Snaží se objevit a utřídit prvky, které poetizují historikův text, a zároveň nabídnout nástroje k jejich analýze. Pozoruje, jak historici využívali obrazná pojmenování a rétorické figury, charakterizuje jejich styl, definuje kompoziční řády a postupy, stanovuje hlavní kategorie vyprávění a rozpoznává některé strategie výstavby textu. To mu umožňuje představit české historiky — Františka Palackého, Josefa Pekaře, Josefa Šustu, Otakara Odložilíka a další — nejen jako vynikající vědce, ale také jako jedinečné slovesné umělce.