Lidské a mezilidské : spisy k dialogickému principu v psychologii a psychoterapii

Mehr zum Buch

Personalistická filosofie se v Buberově díle prolíná s psychologickými tématy a psychoterapií. Od svých studií a počátku 20. století se Buber zabýval psychoanalýzou, avšak jeho vztah k této metodě byl kritický. Nesouhlasil s Freudovými redukcionistickými postoji a zdůrazňoval důležitost celistvosti člověka v terapii, oproti analytické metodě, která se zaměřuje pouze na dílčí sféry. V přednášce Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (1952) zmiňuje Freudovy a Marxovy teorie jako symptomy mezilidské nedůvěry. V eseji Vina a pocity viny (1957) kritizuje psychoanalytické pohledy, které popírají schopnost morálního posouzení a uvědomění si „existenciální viny“. Buber tvrdí, že terapie by měla zahrnovat reálné „odčinění“ jako dlouhodobý proces. V přednášce Psychizace světa kritizuje psychologismus a poprvé formuluje význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Trübova terapeutická metoda byla ovlivněna Buberovým pojetím „dialogu“. V stati Uzdravení ze setkání Buber zkoumá hlavní princip psychoterapie, který vyžaduje, aby terapeut jednal s klientem jako s osobou. V článku Následovat společné (1956) se věnuje interpersonalitě a Hérakleitovu „společnému světu“, který není pouze sociální kategorií, ale zahrnuje i individuální a kolektivní aspekty mezilidských vztahů.