Stavitelé chrámu

Viděli jsme zástupy nesčíslné, kráčející smutně s ponurou majestátností. Duše byly cizí, jako by každá pocházela z jiného světa, snící o svých ztrátách. V magických lesích, pod sluncem jako ptákem se zlatými křídly, se nesla píseň o slávě a harmonickém životě. Zázraky tvůrčího jitra se odehrávaly v zahradách a podmořských nížinách, zatímco oceány se skláněly v žízni a bouře je rozvlnily. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle, zatímco zvířata lesní, neokusivší krve, je navštěvovala. Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi, o rozkoši práce a triumfu, o slovech, jež padají na nepřátelská města. O pýše orlů na osamělých horách, jejichž vířící křídla se zdála nehybná jak z kovu. O rozkoši zničení, triumfálních cyklónů a démonickém výsměchu živlů. O tragické žízni hledajících, honbě za tajemstvím, která se zmateně probíhá tisíciletími a číhá na předvěkých pohřebištích. Snili o rozkoších nejistoty a hry, o zmatku tisíce jazyků, pokřikem, který plní duši jako přístaviště, kam se vracejí lodě ze všech moří. Orgie bázní, nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří a pozdravnou střelbu orchestru přijíždějících.