Féerie pro jindy (1. díl)

Féerie pro jindy I se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. „Kupte si Féerii! knihu co vám omladí duši a rozchláme střeva! rozpráší starosti!… boly, karamboly! havárie!… rozrůžoví, rozevře, rozetne! žluč! pochondrii! žádná přehršle knih! žádná přehršle slov! Féerie!“ L. F. Céline V legendární Cestě do hlubin noci vnesl Céline do prózy slova, která v literatuře nikdo nepoužíval; ve Féerii pro jindy pracuje podobně novátorsky s rytmem a hudbou jazyka. Rozervanými segmenty vět a unikátním stylem jsou tyto prózy důkazem Célinova obrovského literárního génia. Líčí v nich svůj útěk po osvobození Paříže, pobyt v dánském exilu, uvěznění, obvinění z kolaborace, najdeme zde ovšem i reminiscence z pařížského Montmartru, kde Céline žil a měl své přátele. První svazek, Féerie pro jindy I, se otevírá atmosférou před Célinovým odchodem z Paříže a pokračuje Célinovým pobytem na individuální cele v oddělení odsouzených na smrt ve věznici v Kodani. Zde začíná Féerii psát v březnu 1946 a svěřuje se o tom v dopise své ženě: „Začal jsem bombardováním Paříže — z Gena Paula udělám dirigenta Bombardování — všechno řídí svou holí z podstavce Moulin de la Galette — čerchmant jak všechno křiví, nadouvá, vzdouvá, bortí se domy — Všechno se převrací — duch jeho obrazů se stává skutečností — Je to Sabath na Popolu — a pak jak hned zkraje přijde Milonová a všichni ty lidi, co za každou cenu chtějí, abych jim vepsal věnování do jejich knih, než budu zastřelen.“ Bombardováním Paříže nakonec začíná druhý svazek Féerie pro jindy II. O něm Céline píše ve fiktivním rozhovoru z roku 1954: Má v sobě víc z básně než z románu. Je to lyricko-groteskní balet, vidina zlého snu, zhudebněná v přerývaném trýznivém rytmu - Kolem obrovitého zvířecky hloupého netvora Normance a sadistického pořadatele masakru Julka manévruje lidstvo ve válečném stavu. Sám autor přijímá rány osudu a rány od svých bližních a přiděluje si roli klauna, na něhož se v závěru snese sprška stránek rukopisů, které se ve skutečnosti navždycky ztratily.