Při loupání cibule

Günter Grass na prahu osmdesátky předkládá autobiografii, která se umělecky komponuje a stylizuje, neustále oscilující mezi autentickým dokumentem a fikcí. Otevřeně přiznává, že vzpomínání, i při nejupřímnější snaze o pravdivost, je vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou reprodukcí. Autor revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů, jako by obracel směr uměleckého procesu. Zatímco dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho příběhy a postavy vznikaly, s přiznanou nejistotou. Výsledkem je umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami a pointovanými příběhy, které zároveň slouží jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty byly po vydání překryty diskusemi zaměřenými na Grassovo pozdní přiznání, že byl jako dobrovolník přidělen k divizi SS. Nezaujatý čtenář však zjistí, že to není jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.