Nemoc k smrti

Mehr zum Buch

Nemoc k smrti, napsaná v roce 1849, je psychologickou úvahou o ztrátě člověkova já. Kierkegaard přetváří Kristův výrok z evangelia, když uvádí, že „trýzní v zoufalství je, že se umřít nemůže“. Tato nemoc představuje zoufalství, kdy chybí i poslední naděje na smrt. Svět se člověka ptá na jeho já minimálně, a ztráta sebe sama se prochází tiše. Druhý díl knihy se zaměřuje na zoufalství nebýt sám sebou a rozlišuje mezi „nepoznáním“ a „nechtěním poznat“, čímž činí hřích aktuálním a bytostným. Kierkegaard rozebírá, jak se člověk snaží o syntézu svého já s Věčností, a zdůrazňuje, že pravda zůstává většinou neslyšena, pokud ji někdo nevnímá duchem. Tíseň se prohlubuje, když je ztracen vztah k Nejvyššímu a k podstatě sebe sama. Kierkegaard používá řeč k vzdělání a probuzení, vědom si, že léčba vyžaduje duchovní skok a pokání. V dalších dílech, které napsal až do své smrti v roce 1855, zkoumá hloubku křesťanství a konfrontuje ji s oficiálním náboženstvím, které se stalo bezduchou loutkou. Nemocí k smrti, s podtitulem křesťanská psychologická úvaha, zahajuje Kierkegaardovo dílo, které patří k tomu nejlepšímu ve světové literatuře. V češtině je k dispozici v kvalitním překladu Marie Mikulové-Thulstrupové.